Hluboká
hra:
poznámky o kohoutích zápasech na Bali
1)
CLIFFORD GEERTZ
(In Soukup, Václav (ed,): Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha 1996: Univerzita Karlova, pp. 252-259.)
Kohoutí zápasy (tetadjen, sabungan) se odehrávají ve čtvercovém ringu, o velikosti strany asi 50 stop. Větinou začínají pozdě odpoledne a trvají tři, čtyři hodiny, do západu slunce. Program se skládá z devíti či deseti samostatných zápasů (sehet). Vechny mají stejnou strukturu a hodnotu, ádný není hlavní, nejsou mezi nimi ádné vztahy a byly smluveny nezávisle na sobě. Po zápase, kdy vyprchají i poslední zbytky emocí, vechny sázky jsou vyplacené, doznějí kletby a mrtví jsou posbíráni - sedm, osm, někdy i dvanáct muů nedbale vklouzne do ringu se svými kohouty a snaží se najít vhodného protivníka. Celý proces, zřídkakdy kratí ne deset minut a větinou mnohem delí, se řídí přesnými pravidly. Účastníci se snaí neukazovat hned, ale skrývat to nejlepí, úkosem pozorovat ostatní a komplikovaně předstírat, e se vlastně vůbec nic neděje.
Zápasy jsou dohodnuté a mui, plni nadějí, odcházejí s vánou lhostejností. Vybraným kohoutům jsou připevněny ostruhy (tadjí) -čtyři a pět palců dlouhé, pičaté mečíky, ostré jako břitva. Je to velmi jemná práce, kterou umí správně udělat jen málo muů, tak pět, est z vesnice. Tyto ostruhy jsou zároveň jejich majetkem a pomohou-li kohoutovi k vítězství, dostanou od majitele darem ostruhy poraeného. Ostruhy se připevňují pomocí dlouhých ňůr, které se omotávají kolem ostruhy a nohy kohouta. Pokadé se to dělá trochu jinak, ale vdy je to a obesivně váná záleitost. Tradice kolem ostruh jsou velmi iroké - ostří se jedině při zatmění a při novoluní, musí být neustále mimo pohled eny apod. Nakládá se s nimi se stejnou prapodivnou kombinací povyku a citlivosti, jakou Balijci chovají ke vem rituálním objektům.
Když jsou ostruhy připevněné, postaví vyjednavači (mohou, ale nemusí to být zároveň majitelé) kohouty tváří v tvář doprostřed ringu. Pak poloí do vědra s vodou kokosový ořech s proraenou malou dírkou. Trvá 21 vteřin, ne se potopí. Tento časový Lísek se nazývá tejeng a jeho začátek a konec je oznamován gongem. Během těchto 21 vteřin se vyjednávači - trenéři (pengangkeb) nesmějí kohoutů dotknout. Jestlie nezačnou kohouti bojovat, jak se někdy stává, chvíli je různě poťuchují, popichují, čechrají jim peří a jinak je drádí, pak je postaví zpátky do ringu a vechno začíná znova. Někdy kohouti odmítnou vůbec bojovat, nebo se jeden obrátí na útěk, v tom případě je zavřou oba do jedné klece, kde se do sebe obvykle pustí.
Větinou se vak začnou prát okamitě - tlouci křídly, klovat, kopat - exploze zvířecí nenávisti, čisté, absolutní zuřivosti, svým způsobem krásné a abstraktní, platonská idea nenávisti. Ve chvilce je jeden nebo druhý sraen dolů silnou ranou ostruhy. Trenér okamitě zvedne kohouta, který zasadil ránu, take ten nedostane oplátkou. Proto větinou nekončí zápas smrtí obou jako v přírodě, kde se soupeři doslova navzájem rozsekají na kusy. Větinou platí, e kdy zůstane ostruha v těle napadeného, je útočník před svým nepřítelem u v bezpečí.
Po dobu tří tejenga jsou kohouti opět v rukou trenérů, pak musí kohout, který zasadil ránu, nedbalým obcházením ringu po dobu jednoho tejengu dokázat, že je stále v pořádku a pevný. Poté se kokos ponoří jetě dvakrát a zápas pokračuje.
Během tohoto intervalu, něco přes dvě minuty, zpracovává trenér zraněného, podobně jako trenéři pomláceného boxera mezi jednotlivými koly, aby ho dostal do formy před posledním zoufalým pokusem zvítězit. Foukne mu do zobáku, vloí si do úst celou kuřecí hlavu a saje a fouká, čechrá ho, ucpává mu rány vemonými medicínami, prostě zkouí, co ho napadne, aby povzbudil poslední jiskřičky ivota, které by v něm jetě mohly být. Ve chvíli, kdy musí postavit kohouta zpátky do ringu, je větinou promáčený jeho krví, ale to je cena vítězství a dobrý trenér se vyvauje zlatem. Někteří z nich dokáí skutečně rozchodit i mrtvého, alespoň tak, aby vydrel druhé, závěrečné kolo.
Bojovně naladěný kohout, který zasadil první ránu, obvykle pokračuje v útoku a svého zeslabeného protivníka vyřídí (při pokračování někdy zraněný kohout prostě zdechne trenérovi v rukou, nebo okamitě poté, co je znovu postaven do ringu) . To vak vůbec není nevyhnutelné - kdy mue kohout chodit, můe bojovat, mue-li bojovat, můe zabít. Prohraje ten, kdo zemře první. Jestlie zraněný, bodne druhého a jatak se jetě udrí na nohou, ne jeho sok padne mrtvý, je oficiálním vítězem, i kdyby zemřel ihned poté.
Pozadí tohoto melodramatu tvoří dav pevně natlačených muů kolem ringu, kteří se v téměř v naprostém tichu hýbají souhlasně s pohyby zvířat; bez jediného slova povzbuzují bojovníky gesty rukou, pohyby ramen, otáčením hlavy - podle toho, ke které straně ringu se ene kohout s vraednou ostruhou, a vlnou se zase dostávají dopředu, odráejí se od druhých - ve podle zvláť pečlivě a detailně propracovaných pravidel. Nutno poznamenat, e diváci samým soustředěním někdy ztrácejí kontrolu nad vlastními prsty, očima.
Tato pravidla spolu s vývojem lidových tradic týkajících se kohoutích zápasů se předávají napsaná na palmových listech (lontar, rontal) z generace na generaci jako součást obecného práva a kulturních tradic vesničanu. Během zápasu za jejich dodrování odpovídá rozhodčí (saja komong; djuni kembar), mu, který manipuluje s kokosem a těí se absolutní autoritě. Nikdy jsem se nesetkal s tím, e by někdo zpochybnil jeho rozhodnutí. Ani od postiených, dokonce ani v soukromí jsem neslyel obviňovat nějakého soudce z nespravedlivého rozhodnutí, nebo si stěovat na soudce vůbec. Jedině výjimečně důvěryhodný, solidní občan obeznámený s celým komplexem předpisů je vhodný pro tuto práci a dokonce jen před takového člověka přinesou mui bojovat své kohouty. Právě k němu jsou vznáena jakkoliv vzácná, příleitostně vysvětlená nařčení z podvodů a on rozhoduje, který z kohoutů odeel první, zemřou-li opravdu současně (je sice moné ukončit zápas nerozhodně, ale o takový výsledek nemají Balijci zájem). Podobný soudci, knězi, policistovi - tím vím je rozhodčí a jistým usměrňováním touhy zvířat po boji ovlivňuje důvěru občanů v zákony. V desítkách kohoutích zápasů na Bali jsem se ani jednou nesetkal s hádkou týkající se pravidel, vlastně jsem neviděl ádnou při - kromě té mezi kohouty. Balijci nikdy nedělají nic jednodue, přijdou-li na nějaký sloitějí způsob, z tohoto pohledu není sázení ničím výjímečným.
Za prvé - existují dva druhy sázek ( toh). Jedna základní, středová, se uzavírá mezi dvěma hlavními osobami ( toh ketengah) a velká spousta obvodových se uzavírá mezi diváky kolem ringu (toh kesasi). První je velká, druhá malá. První je kolektivní - sází skupiny soustředěné kolem majitelů kohoutů, zatímco se rozhodčí krčí uprostřed ringu jako spiklenec. Je věcí rozváné úvahy, velmi tiché, skoro tajné dohody mezi členy skupiny aje pro ni typická vysoká sázka. Druhý typ je individuální - muže proti muži, je záležitostí impulzivních výkřiků, veřejných nabídek a souhlasu rozváněného davu kolem. Je pro ni typická malá sázka. Nejpodivnějí a,jak uvidíme, nejzjevnějí je, e první sázka je vdy bez jakýchkoli námitek - dokonce co se týče peněz, druhá, analogicky také bez námitek, je úplně jiná. Co je sluný peníz v centru, je zlámaná grele kolem ringu.
Centrální sázka je oficiální, zatítěná zákony, uzavřená mezi dvěma majiteli kohoutů a kontrolovaná rozhodčím v roli veřejného svědomí. Tato sázka je, jak u jsem řekl, vdy relativně a někdy i skutečně velmi vysoká. Nepřihazuje jenom majitel kohouta, jeho jménem je vedena, ale s ním i dalí čtyři, pět, někdy dokonce sedm a osm muů - příbuzných, sousedů, spoluvesničanů, blízkých přátel. Dokonce v případě, e na to skutečně nemá, nemusí být ani největím přispěvatelem, musí ale být jedním z hlavních, i když jen proto, aby ukázal, že jen tak nekličkuje.
Na Bali se snaí udělat zápas co nejzajímavějím, "hlubokým" (deep), prostřednictvím tak vysoké centrální sázky, jak je to jen moné, a s co nejnejistějím výsledkem. Nemají ale vdy úspěch, asi polovina zápasů má v podstatě triviální průběh,je to téměř nezajímavá-v jejich terminologii "mělká"-záleitost. Ale tento fakt nejde proti mé interpretaci, stejně jako skutečnost, e mnoho básníků, malířů, dramatiků je jen průměrných, neodporuje názoru, e umění je směrováno k hloubce a poměrně často sejí přiblíí. Je zde velká podobnost a postupy umělecké práce - centrální sázka je prostředkem, který dělá zápas "zajímavým", "hlubokým", ne důvodem, a u vůbec ne hlavním důvodem, proč se o to zajímají. Je pramenem jejich fascinace, podstatou jejich zanícení. Otázka, proč jsou dokonce pro Balijce takové zápasy zajímavé, tak neobyčejně poutavé, a pohlcující, nás zavádí mimo říí vnějích, formálních záleitostí do irích sociologických, sociálně psychologických a i čistě ekonomických úvah.
V hlubokých zápasech, kde je vliv peněz silný, je v sázce mnohem více ne materiální zisk. Je to čest, důstojnost, vánost, úctyhodnost-jedním slovem, na Bali zatíeným spoustou nejasných a hlubokých významů, status - postavení. Je v sázce symbolicky, ničí postavení (pomineme-li pár zruinovaných hazardérů) se ve skutečnosti podle výsledků zápasů nemění,je jen na krátkou dobu afirmováno, nebo zpochybněno. Ale pro Balijce, pro které není větího potěení ne někoho křivě obvinit, pomluvit, a nic bolestnějího ne být takto napadán-zvlátě kdy vichni kolem vědí, o co jde, je to skutečně věčné drama.
Musím hned zdůraznit, e by bylo absurdní z toho vyvozovat, e tu peníze nic neznamenají, e je jim jedno, jestli přijdou o 15 nebo 0 500 ringgitů. V této, stěí materialistické společnosti toti mají peníze o to větí roli, e podléhají riziku více ne co jiného,jako například hrdost, rozvaha, klid, munost, které jsou také v sázce - tu okrajově a tu velmi veřejně. Majitelé a jejich společníci a -jak uvidíme - v mení, ale stále dosti velké míře i sázkaři vně ringu podpírají v hluboké hře peníze svým postavením. A to ve značné míře, protoe "okrajová nepříjemnost" ztráty je u vyích úrovní sázek tak vysoká, e metaforicky řečeno připoutává veřejné já sázejícího ke kohoutovi v ringu. Ačkoli se to přívrencům Benthama v tomto podniku můe jevit jen jako dalí iracionalita, pro Balijce právě tím stoupá smysl toho veho. A také (spíe podle Webera než Benthama) smysl života závisí více na uspokojení základních existenčních potřeb ne na monosti přístupu k moci a splnění vech s tím spojených ekonomických závazků.
Přímá souvislost mezi "sázením cti" a hloubkou zápasu a obráceně mezi "sázením peněz" a jeho mělkostí je veobecně platná. Sami sázkaři pouívají pro sociomorální hierarchii tyto termíny. Jak jsem ji dříve poznamenal, u větiny zápasů se mimo areál velmi mnoho sází "na náhodu" (hry jako ruleta, házení kostkou nebo mincí, skořápky). Sázkaři na ně mají (musí mít) povolení. Tyto hry hrají, samozřejmě na halířové úrovni, jenom eny, děti, dospívající a ti, kteří nehrají (nebo jetě nehrají) v kohoutích zápasech - extrémně chudí, vyvrenci společnosti, "nedotknutelní". Mui od kohoutích zápasů by se k nim styděli i jen přiblíit. Lehce nad těmito lidmi stojí ti, kteří sice sami s kohouty nehrají, ale uzavírají malé sázky kolem ringu na výsledek zápasu. Dále jsou tu ti, kteří hrají s kohouty v malých, nebo příleitostně ve středních zápasech, ale nemají dostatečně vysoké postavení, aby se zúčastňovali těch velkých, ačkoli čas od času mohou sázet na některou ze zúčastněných stran. A konečně jsou tu hlavní členové společnosti - váení občané, kolem kterých se točí místní ivot, kteří bojují ve velkých zápasech a účastní se skupinových sázek. Základními prvky tohoto ohniska celého shromádění jsou větinou mui ovádající a určující události ve sportu právě tak jako ve společnosti.2) Kdy mui na Bali hovoří tím nejuctivějím tónem o "skutečných členech kohoutích zápasit", bebatoh, (sázkařích) nebo vlastnících klecí (djuru kurung), je řeč právě o těchto lidech, ne o těch, kteří ~mesli do zcela odliných souvislostí kohoutích zápasů naprosto nepřiměřenou náladu "skořápek", o zatracovaných, náruivých sázkařích a důmyslných příivnících. Pro takové mue je ve skutečnosti zápas něco jako potet - slovo, jeho druhotný význam je zloděj nebo affaire d`honneur (ačkoli s balijským smyslem pro praktickou představivost je prolitá krev jen obrazně lidská) - ne mechanická a nudná klika od automatu na peníze.
To, co dělá zápasy na Bali hlubokými, nejsou tedy peníze samy o sobě, ale to, co je v nich zahrnuto a co způsobují: přenesení hierarchie společnosti do systému zápasu. Je tojakoby Ezopovo zobrazení-v psychologické rovině-ideálního (démonického), spíe narcistického muského já a v sociologické - komplexů nejrůznějích tenzí, které jsou mimo jakoukoli kontrolu, svázanosti, formality, vech těchto hlubokých emocí s jejich vztahy a interakcemi během vedního dne. Kohouti možná nahrazují Balijce samé a jsou živými zrcadly jejich psychiky. Kohoutí zápasy jsou, exaktněji řečeno, simulací sociálních forem, které zahrnují systém kříem kráem rozdělených, vysoce soudrných a do sebe na~,zájem zasahujících skupin - vesnice, rody, irigační společnosti, církevní spolky, "kasty", v nich ijí zasvěcenci. A tak stejně jako presti, kterou je nutno potvrzovat, bránit, zaslouit si ji, ospravedlňovat a jen tak si jí uívat (ale nikdy, co je dáno nepsanými zákony balijského způsobu výstavby hierarchie, se o ni nesnait, neusilovat o ni), jsou kohoutí zápasy společně s krevní obětí, obřízkou a také s pohybem peněz pravděpodobně hlavní hnací silou společnosti. Slovy Erwina Goffmana je tento zdánlivě zábavný sport "krvavou lázní statusu".3)
"V poezii se nic neděje," říká Auden v elegii na Yeatse, "spočívá v údolí řečeného...její nástroj - ústa." V kohoutích zápasech se také podle koloniálního měřítka nic neděje. Mui se navzájem alegoricky poniují a jsou poniováni, tie jásají, jestlie vyhrávají, a jen maličko zjevněji jsou zdrceni, jestlie ne. Ale ničí postavení se ve skutečnosti nemění. Své postavení si nemůete jako jednotlivec zvýit vítězstvím, ani jiným způsobem. Jediné, co můete, je uívat si, nebo být znechucený pohledem na pomatené, prudké a okamžité pohyby na tomto ebříčku, na jakési skoky odehrávající se "za zrcadlem", co budí dojem naprosto neskutečné pohyblivosti.
Jako ostatní umělecké druhy- mezi ně nakonec kohoutí zápasy řadíme - stávají se i ony obyčejnou, kadodenní zkueností, srozumitelnou prostřednictvím akta a objektů, jejich praktické důsledky jsou odstraněny a potlačeny (nebo chcete-li pozvednuty) na zcela povrchovou úroveň, kde můe být jejich význam lépe zformován a pochopen. Kohoutí zápasy jsou "doopravdy skutečné"jen pro kohouty-jinak nikdo nikoho nezabíjí, nekastruje, nesniuje na animální úroveň, nemění ani nepřeformovává hierarchii vztahu mezi lidmi a ani v nijak významné míře nepřerozděluje jejich příjmy. Děje se v nich něco podobného jako to, co se odehrává v lidech s odlinou mentalitou v Králi Learovi nebo ve Zločinu. a trestu a co je zachytitelné prostřednictvím těchto témat: smrt, váeň, nenávist, munost, hrdost, pýcha, ztráta, zisk, změna - zařazených do pevné struktury, předkládané jako vyčleněné z detailního pohledu na podstatu jejich přirozenosti.
To dává zápasu význam, činí ho v tomto historickém zařazení a následném zhodnocení jeho smyslu významuplným - zviditelněným, hmatatelným, uchopitelným - "skutečným" v mylenkovém slova smyslu. Kohoutí zápas je způsob vyjádření - představa, fikce, metafora. Jeho funkcí není ani utiit, ani rozdmýchat sociální váně (ačkoliv se v této hře s ohněm tak trochu děje obojí) , ale někde mezi tím vím peřím, krví, davy a penězi na ně ukázat.
Můeme s jistotou říci, e se v několika letech dostane do centra zájmu estetických teorií následující otázka: Jak to, že vnímáme vlastnosti - maleb, knih, melodií, her, které necítíme smysly Ani pocity a názory umělce, které ho přetrvají, ani ti z diváků, kteří ho přeijí, nemohou vysvětlit prudký neklid jednoho obrazu a jasný pokoj jiného. Znějícím strunám připisujeme důstojnost, vtip, zoufalství nebo bujnost a blokům z kamene lehkost, energii, násilí, prchavost. O románu říkáme, e je působivý, o stavbě, e je výmluvná, o hře, e je důleitá, a o baletu, e je klidný. Říci v království těchto výstředních tvrzení, e kohoutí zápasy jsou "vzruené", nevypadá nijak nepřirozeně - moná jen, co jsem na praktických ukázkách vyvrátil, trochu zmateně.
Vzrušení "nějak" vyvstane ze spojení tří atributů boje: jeho bezprostředně dramatického vývoje, metaforického obsahu a sociálního kontextu. Boj je jednou velkou vlnou animální nenávisti, nápodobou války sociálních já, formální stimulací napětí mezi různými kategoriemi statusových úrovní. Jeho estetická síla pochází z jeho schopnosti znásilnit navzájem tyto různé reality, protoe toto vzruení neplyne z materiálních důsledků (i kdy do určité míry trochu ano) , ale ze spojení hrdosti a sobectví, sobectví a kohoutů, kohoutů a destrukce, které přináí obraz jinak pečlivě skryté dimenze balijské zkuenosti. Přenos silného vědomí důleitosti a vánosti na něco, co je samo o sobě spíe fádní podívanou změť bijících křídel a nohou -je způsobený interpretací zápasu jako vyjádření něčeho zmateného ve způsobu ivota jeho aktérů a diváků, nebo -jetě zlověstněji - v nich samých.
Dramatická forma zápasu ukazuje jeden charakteristický rys, který nevypadá nijak pozoruhodně, dokud si neuvědomíte, e by se tu vůbec neměl objevit radikální atomistickou strukturu. Kadý zápas je svět sám pro sebe, jedinečné vyjádření formy. Domluvení zápasu, sázení, boj, výsledek - absolutní vítězství a absolutní poráka - rychlý a zmatený pohyb peněz. Poraeného nikdo nelituje, neutěuje, lidé se od něho odvracejí a přehlíejí ho, nechávají ho, dokud si svůj momentální pád úplně nesmae, znovu nevybuduje svou tvář a neporuený, bez jizev se vrátí do boje. Ale ani vítězi nikdo negratuluje, ani ho nevyvyuje, neboť jak jednou boj skončí, nikdo se neohlíí a sto procent pozornosti davu se obrací k dalímu zápasu. U hlavních osob zůstává jakýsi stín zkuenosti, moná dokonce s určitým pochopením hluboké hry, jako v nás přetrvává po zhlédnutí dobře zahrané, působivé divadelní hry něco, co ale v naí schematické paměti velmi rychle bledne, a zůstane jen stopa toho sálajícího áru, či abstraktního zamrazení - anebo větinou ani to ne. Konkrétní výraz si svůj tvar podrí jen po dobu vlastní existence - tvoří ho a je jím tvořen. Ale zde tato skutečnost vytváří řadu záblesků, některé jasnějí ne druhé, ale rozhodně spolu naprosto nesouvisející estetická kvanta. Cokoli se v kohoutích zápasech říká, říká se ostruhami.
Jestliže jeden rozměr kohoutích zápasů potřebující světskou sprámx vypadá jako (jakkoli zjednodušený) typický výsek ze všeobecného sociálního života, jiný- agresivita muže proti muži, ostruhy proti ostruze -vypadá jako jeho opak, protiklad, nebo dokonce protiútok. V běném kadodenním ivotě se Balijci ostýchají vyhrotit své obsese a k otevřenému konfliktu. Opatrní, ve vdy zmírňující, kontrolující, mistři nepřímého ovlivňování a přetvářky- co nazývají alus, jemnost, uhlazenost -jen zřídka čelí něčemu, co mohou odvrátit, zřídka odporují, mohou-li se tomu vyhnout. Přitom ale sami sebe popisují jako divoké a krveíznivé, s maniakálními záchvaty neovladatelné brutality. Působivý a mocný princip odplaty, který se v hloubi due Balijcům vůbec nelíbí (přizpůsobeno větě, kterou Frye pouil pro oslepení Gloucestra) , je zasazený do kontextu příkladů, podle kterých ijí, respektive musí ít. A protoe souvislosti říkají, e odplata, i kdy méně ne přímý popis, není nic víc ne planý přelud a fantazie, probudí se a vyvstane tu vzruení - vzruení boje, ne (nebo jinak, ne nutně) jeho hlavních účastníků, kteří cítí spíe dokonalou radost. Jatka v ringu nejsou obrazem toho, jak se věci mají, nýbr - a to je vlastně horí -jak si je v určitém úhlu pohledu představují.
Je samozřejmé, e tento úhel pohledu je stratifikovaný. Jak jsme se mohli přesvědčit, to, co kohoutí zápasy o vztazích a statusech vypovídají,je otázka ivota a smrti. Dobrá pověst, presti je kdekoliv na Bali - ve vesnicích, rodinách, ekonomice i ve státě - velmi váná věc. Morální páteří společnosti je hierarchie cti, podivná směs polynéského systému titulů a hinduistických kast. Ve svých skutečných barvách se ale emoce, na nich celá tato hierarchie spočívá, objevují jenom v kohoutích zápasech. Vude jinde jsou překryty závojem etikety, tlustým oblakem eufemismů a ceremonií, gest a naráek. Projevují se jedině prostřednictvím zvířecích masek, masek, které ve skutečnosti odhalují více, ne zakrývají. árlivost má na Bali právě tolik místa jako klid, závist jako laskavost, brutalita jako půvab, ale bez kohoutích zápasů by jim sami Balijci mnohem méně rozuměli, co je pravděpodobně právě důvod tak vysoké hodnoty zápasů.
Všechny způsoby vyjádření fungují (pokud fungují) prostřednictvím rozbití sémantických kontextů, a to tak, e vlastnosti obvykle připisované určitým věcem jsou nekonvenčně spojeny s jinými, a pak to vypadá, jako by k sobě patřily vdy. Nazývat vítr mrzákem jako Stevens, držet tón a zpracovávat jeho barvu jako Schoenberg, nebo - a to je naemu případu podobnějí -vykreslit uměleckého kritika jako rozkládajícího se medvěda, tak jako to učinil Hogarth, znamená zkříit drát~, pojmů, změnit pevně ustanovená spojení mezi objekty a jejich vlastnostmi, čím jsou jevy - podzimní počasí, tvar melodie nebo kulturní urnalistika - oblečeny do významů, které normálně ukazují jinam. Podobným způsobem dalí a dalí sráky kohoutů s různým postavením svádějí k přenosu pozornosti z dřívějí na novou, přenosu, který, se nakonec stává popisem a soudem (Je logické, e tento přenos se samozřejmě mohl stejně dobře vydat jinou cestou, ale Balijci jako ostatně i větina z nás ostatních se zajímají spíe o porozumění člověku ne kohoutům).
To, co klade kohoutí zápasy mimo běnou realitu, pozvedá je z království kadodenních praktických problémů a obklopuje je gloriolou významů, neposiluje, jak by to mělo být podle funkcionalistické sociologie, diskriminaci určitých vrstev (něco takového by bylo stěí zapotřebí ve společnosti, ve které je kadý čin proklamací hierarchických rozdílů), ale předkládá metasociální komentář k celé otázce uspořádání lidských bytostí do pevného řádu a následnému soustředění hlavních částí kolektivního ivota kolem a podle této hiearchie. Jejich funkce, chcete-li tomu tak říkat, je interpretace: Je to Balijec, který čte o balijské zkuenosti příběh, který si sami o sobě Balijci vyprávějí.
1) GEERTZ C., Deep Play: Notes on the Balinese Cockfight, In: GEERTZ C., The Interpretation of Cultures, Basic Books, New York 1973, vyhrané ukázky zahrnují satrany 417-426, 431-436, 443-448 (str. 252)
2) Viz GOFFMAN E., Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction, Bohbs-Merrill, Indianapolis 1961, s.9-10 (str. 255)
online source: http://www1.osu.cz/home/macha/texty/geertz.htm
Using this text is also subject to the general HyperGeertz-Copyright-regulations based on Austrian copyright-law (2001), which - in short - allow a personal, nonprofit & educational (all must apply) use of material stored in data bases, including a restricted redistribution of such material, if this is also for nonprofit purposes and restricted to a specific scientific community (both must apply), and if full and accurate attribution to the author, original source and date of publication, web location(s) or originating list(s) is given ("fair-use-restriction"). Any other use transgressing this restriction is subject to a direct agreement between a subsequent user and the holder of the original copyright(s) as indicated by the source(s). HyperGeertz@WorldCatalogue cannot be held responsible for any neglection of these regulations and will impose such a responsibility on any unlawful user.
Each copy of any part of a transmission of a HyperGeertz-Text must therefore contain this same copyright notice as it appears on the screen or printed page of such transmission, including any specific copyright notice as indicated above by the original copyright holder and/ or the previous online source(s).