Hluboká hra: 
poznámky o kohoutích zápasech na Bali 1)

 

CLIFFORD GEERTZ

 

(In Soukup, Václav (ed,): Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha 1996: Univerzita Karlova, pp. 252-259.)

 

Kohoutí zápasy (tetadjen, sabungan) se odehrávají ve čtvercovém ringu, o velikosti strany asi 50 stop. Vět?inou začínají pozdě odpoledne a trvají tři, čtyři hodiny, do západu slunce. Program se skládá z devíti či deseti samostatných zápasů (sehet). V?echny mají stejnou strukturu a hodnotu, ?ádný není hlavní, nejsou mezi nimi ?ádné vztahy a byly smluveny nezávisle na sobě. Po zápase, kdy? vyprchají i poslední zbytky emocí, v?echny sázky jsou vyplacené, doznějí kletby a mrtví jsou posbíráni - sedm, osm, někdy i dvanáct mu?ů nedbale vklouzne do ringu se svými kohouty a snaží se najít vhodného protivníka. Celý proces, zřídkakdy krat?í ne? deset minut a vět?inou mnohem del?í, se řídí přesnými pravidly. Účastníci se sna?í neukazovat hned, ale skrývat to nejlep?í, úkosem pozorovat ostatní a komplikovaně předstírat, ?e se vlastně vůbec nic neděje.

 

Zápasy jsou dohodnuté a mu?i, plni nadějí, odcházejí s vá?nou lhostejností. Vybraným kohoutům jsou připevněny ostruhy (tadjí) -čtyři a? pět palců dlouhé, ?pičaté mečíky, ostré jako břitva. Je to velmi jemná práce, kterou umí správně udělat jen málo mu?ů, tak pět, ?est z vesnice. Tyto ostruhy jsou zároveň jejich majetkem a pomohou-li kohoutovi k vítězství, dostanou od majitele darem ostruhy pora?eného. Ostruhy se připevňují pomocí dlouhých ?ňůr, které se omotávají kolem ostruhy a nohy kohouta. Poka?dé se to dělá trochu jinak, ale v?dy je to a? obesivně vá?ná zále?itost. Tradice kolem ostruh jsou velmi ?iroké - ostří se jedině při zatmění a při novoluní, musí být neustále mimo pohled ?eny apod. Nakládá se s nimi se stejnou prapodivnou kombinací povyku a citlivosti, jakou Balijci chovají ke v?em rituálním objektům.

 

Když jsou ostruhy připevněné, postaví vyjednavači (mohou, ale nemusí to být zároveň majitelé) kohouty tváří v tvář doprostřed ringu. Pak polo?í do vědra s vodou kokosový ořech s prora?enou malou dírkou. Trvá 21 vteřin, ne? se potopí. Tento časový Lísek se nazývá tejeng a jeho začátek a konec je oznamován gongem. Během těchto 21 vteřin se vyjednávači - trenéři (pengangkeb) nesmějí kohoutů dotknout. Jestli?e nezačnou kohouti bojovat, jak se někdy stává, chvíli je různě po?ťuchují, popichují, čechrají jim peří a jinak je drá?dí, pak je postaví zpátky do ringu a v?echno začíná znova. Někdy kohouti odmítnou vůbec bojovat, nebo se jeden obrátí na útěk, v tom případě je zavřou oba do jedné klece, kde se do sebe obvykle pustí.

 

Vět?inou se v?ak začnou prát okam?itě - tlouci křídly, klovat, kopat - exploze zvířecí nenávisti, čisté, absolutní zuřivosti, svým způsobem krásné a? abstraktní, platonská idea nenávisti. Ve chvilce je jeden nebo druhý sra?en dolů silnou ranou ostruhy. Trenér okam?itě zvedne kohouta, který zasadil ránu, tak?e ten nedostane oplátkou. Proto vět?inou nekončí zápas smrtí obou jako v přírodě, kde se soupeři doslova navzájem rozsekají na kusy. Vět?inou platí, ?e kdy? zůstane ostruha v těle napadeného, je útočník před svým nepřítelem u? v bezpečí.

 

Po dobu tří tejenga jsou kohouti opět v rukou trenérů, pak musí kohout, který zasadil ránu, nedbalým obcházením ringu po dobu jednoho tejengu dokázat, že je stále v pořádku a pevný. Poté se kokos ponoří je?tě dvakrát a zápas pokračuje.

 

Během tohoto intervalu, něco přes dvě minuty, zpracovává trenér zraněného, podobně jako trenéři pomláceného boxera mezi jednotlivými koly, aby ho dostal do formy před posledním zoufalým pokusem zvítězit. Foukne mu do zobáku, vlo?í si do úst celou kuřecí hlavu a saje a fouká, čechrá ho, ucpává mu rány v?emo?nými medicínami, prostě zkou?í, co ho napadne, aby povzbudil poslední jiskřičky ?ivota, které by v něm je?tě mohly být. Ve chvíli, kdy musí postavit kohouta zpátky do ringu, je vět?inou promáčený jeho krví, ale to je cena vítězství a dobrý trenér se vyva?uje zlatem. Někteří z nich doká?í skutečně rozchodit i mrtvého, alespoň tak, aby vydr?el druhé, závěrečné kolo.

 

Bojovně naladěný kohout, který zasadil první ránu, obvykle pokračuje v útoku a svého zeslabeného protivníka vyřídí (při pokračování někdy zraněný kohout prostě zdechne trenérovi v rukou, nebo okam?itě poté, co je znovu postaven do ringu) . To v?ak vůbec není nevyhnutelné - kdy? mu?e kohout chodit, mů?e bojovat, mu?e-li bojovat, mů?e zabít. Prohraje ten, kdo zemře první. Jestli?e zraněný, bodne druhého a ja?tak? se je?tě udr?í na nohou, ne? jeho sok padne mrtvý, je oficiálním vítězem, i kdyby zemřel ihned poté.

Pozadí tohoto melodramatu tvoří dav pevně natlačených mu?ů kolem ringu, kteří se v téměř v naprostém tichu hýbají souhlasně s pohyby zvířat; bez jediného slova povzbuzují bojovníky gesty rukou, pohyby ramen, otáčením hlavy - podle toho, ke které straně ringu se ?ene kohout s vra?ednou ostruhou, a vlnou se zase dostávají dopředu, odrá?ejí se od druhých - v?e podle zvlá?ť pečlivě a detailně propracovaných pravidel. Nutno poznamenat, ?e diváci samým soustředěním někdy ztrácejí kontrolu nad vlastními prsty, očima.

 

Tato pravidla spolu s vývojem lidových tradic týkajících se kohoutích zápasů se předávají napsaná na palmových listech (lontar, rontal) z generace na generaci jako součást obecného práva a kulturních tradic vesničanu. Během zápasu za jejich dodr?ování odpovídá rozhodčí (saja komong; djuni kembar), mu?, který manipuluje s kokosem a tě?í se absolutní autoritě. Nikdy jsem se nesetkal s tím, ?e by někdo zpochybnil jeho rozhodnutí. Ani od posti?ených, dokonce ani v soukromí jsem nesly?el obviňovat nějakého soudce z nespravedlivého rozhodnutí, nebo si stě?ovat na soudce vůbec. Jedině výjimečně důvěryhodný, solidní občan obeznámený s celým komplexem předpisů je vhodný pro tuto práci a dokonce jen před takového člověka přinesou mu?i bojovat své kohouty. Právě k němu jsou vzná?ena jakkoliv vzácná, příle?itostně vysvětlená nařčení z podvodů a on rozhoduje, který z kohoutů ode?el první, zemřou-li opravdu současně (je sice mo?né ukončit zápas nerozhodně, ale o takový výsledek nemají Balijci zájem). Podobný soudci, knězi, policistovi - tím v?ím je rozhodčí a jistým usměrňováním touhy zvířat po boji ovlivňuje důvěru občanů v zákony. V desítkách kohoutích zápasů na Bali jsem se ani jednou nesetkal s hádkou týkající se pravidel, vlastně jsem neviděl ?ádnou při - kromě té mezi kohouty. Balijci nikdy nedělají nic jednodu?e, přijdou-li na nějaký slo?itěj?í způsob, z tohoto pohledu není sázení ničím výjímečným.

 

Za prvé - existují dva druhy sázek ( toh). Jedna základní, středová, se uzavírá mezi dvěma hlavními osobami ( toh ketengah) a velká spousta obvodových se uzavírá mezi diváky kolem ringu (toh kesasi). První je velká, druhá malá. První je kolektivní - sází skupiny soustředěné kolem majitelů kohoutů, zatímco se rozhodčí krčí uprostřed ringu jako spiklenec. Je věcí rozvá?né úvahy, velmi tiché, skoro tajné dohody mezi členy skupiny aje pro ni typická vysoká sázka. Druhý typ je individuální - muže proti muži, je záležitostí impulzivních výkřiků, veřejných nabídek a souhlasu rozvá?něného davu kolem. Je pro ni typická malá sázka. Nejpodivněj?í a,jak uvidíme, nejzjevněj?í je, ?e první sázka je v?dy bez jakýchkoli námitek - dokonce co se týče peněz, druhá, analogicky také bez námitek, je úplně jiná. Co je slu?ný peníz v centru, je zlámaná gre?le kolem ringu.

 

Centrální sázka je oficiální, za?títěná zákony, uzavřená mezi dvěma majiteli kohoutů a kontrolovaná rozhodčím v roli veřejného svědomí. Tato sázka je, jak u? jsem řekl, v?dy relativně a někdy i skutečně velmi vysoká. Nepřihazuje jenom majitel kohouta, jeho? jménem je vedena, ale s ním i dal?í čtyři, pět, někdy dokonce sedm a? osm mu?ů - příbuzných, sousedů, spoluvesničanů, blízkých přátel. Dokonce v případě, ?e na to skutečně nemá, nemusí být ani největ?ím přispěvatelem, musí ale být jedním z hlavních, i když jen proto, aby ukázal, že jen tak nekličkuje.

 

Na Bali se sna?í udělat zápas co nejzajímavěj?ím, "hlubokým" (deep), prostřednictvím tak vysoké centrální sázky, jak je to jen mo?né, a s co nejnejistěj?ím výsledkem. Nemají ale v?dy úspěch, asi polovina zápasů má v podstatě triviální průběh,je to téměř nezajímavá-v jejich terminologii "mělká"-zále?itost. Ale tento fakt nejde proti mé interpretaci, stejně jako skutečnost, ?e mnoho básníků, malířů, dramatiků je jen průměrných, neodporuje názoru, ?e umění je směrováno k hloubce a poměrně často sejí přiblí?í. Je zde velká podobnost a postupy umělecké práce - centrální sázka je prostředkem, který dělá zápas "zajímavým", "hlubokým", ne důvodem, a u? vůbec ne hlavním důvodem, proč se o to zajímají. Je pramenem jejich fascinace, podstatou jejich zanícení. Otázka, proč jsou dokonce pro Balijce takové zápasy zajímavé, tak neobyčejně poutavé, a? pohlcující, nás zavádí mimo ří?í vněj?ích, formálních zále?itostí do ?ir?ích sociologických, sociálně psychologických a i čistě ekonomických úvah.

 

V hlubokých zápasech, kde je vliv peněz silný, je v sázce mnohem více ne? materiální zisk. Je to čest, důstojnost, vá?nost, úctyhodnost-jedním slovem, na Bali zatí?eným spoustou nejasných a hlubokých významů, status - postavení. Je v sázce symbolicky, ničí postavení (pomineme-li pár zruinovaných hazardérů) se ve skutečnosti podle výsledků zápasů nemění,je jen na krátkou dobu afirmováno, nebo zpochybněno. Ale pro Balijce, pro které není vět?ího potě?ení ne? někoho křivě obvinit, pomluvit, a nic bolestněj?ího ne? být takto napadán-zvlá?tě kdy? v?ichni kolem vědí, o co jde, je to skutečně věčné drama.

 

Musím hned zdůraznit, ?e by bylo absurdní z toho vyvozovat, ?e tu peníze nic neznamenají, ?e je jim jedno, jestli přijdou o 15 nebo 0 500 ringgitů. V této, stě?í materialistické společnosti toti? mají peníze o to vět?í roli, ?e podléhají riziku více ne? co jiného,jako například hrdost, rozvaha, klid, mu?nost, které jsou také v sázce - tu okrajově a tu velmi veřejně. Majitelé a jejich společníci a -jak uvidíme - v men?í, ale stále dosti velké míře i sázkaři vně ringu podpírají v hluboké hře peníze svým postavením. A to ve značné míře, proto?e "okrajová nepříjemnost" ztráty je u vy??ích úrovní sázek tak vysoká, ?e metaforicky řečeno připoutává veřejné já sázejícího ke kohoutovi v ringu. Ačkoli se to přívr?encům Benthama v tomto podniku mů?e jevit jen jako dal?í iracionalita, pro Balijce právě tím stoupá smysl toho v?eho. A také (spí?e podle Webera než Benthama) smysl života závisí více na uspokojení základních existenčních potřeb ne? na mo?nosti přístupu k moci a splnění v?ech s tím spojených ekonomických závazků.

 

Přímá souvislost mezi "sázením cti" a hloubkou zápasu a obráceně mezi "sázením peněz" a jeho mělkostí je v?eobecně platná. Sami sázkaři pou?ívají pro sociomorální hierarchii tyto termíny. Jak jsem ji? dříve poznamenal, u vět?iny zápasů se mimo areál velmi mnoho sází "na náhodu" (hry jako ruleta, házení kostkou nebo mincí, skořápky). Sázkaři na ně mají (musí mít) povolení. Tyto hry hrají, samozřejmě na halířové úrovni, jenom ?eny, děti, dospívající a ti, kteří nehrají (nebo je?tě nehrají) v kohoutích zápasech - extrémně chudí, vyvr?enci společnosti, "nedotknutelní". Mu?i od kohoutích zápasů by se k nim styděli i jen přiblí?it. Lehce nad těmito lidmi stojí ti, kteří sice sami s kohouty nehrají, ale uzavírají malé sázky kolem ringu na výsledek zápasu. Dále jsou tu ti, kteří hrají s kohouty v malých, nebo příle?itostně ve středních zápasech, ale nemají dostatečně vysoké postavení, aby se zúčastňovali těch velkých, ačkoli čas od času mohou sázet na některou ze zúčastněných stran. A konečně jsou tu hlavní členové společnosti - vá?ení občané, kolem kterých se točí místní ?ivot, kteří bojují ve velkých zápasech a účastní se skupinových sázek. Základními prvky tohoto ohniska celého shromá?dění jsou vět?inou mu?i ovádající a určující události ve sportu právě tak jako ve společnosti.2) Kdy? mu?i na Bali hovoří tím nejuctivěj?ím tónem o "skutečných členech kohoutích zápasit", bebatoh, (sázkařích) nebo vlastnících klecí (djuru kurung), je řeč právě o těchto lidech, ne o těch, kteří ~mesli do zcela odli?ných souvislostí kohoutích zápasů naprosto nepřiměřenou náladu "skořápek", o zatracovaných, náru?ivých sázkařích a důmyslných pří?ivnících. Pro takové mu?e je ve skutečnosti zápas něco jako potet - slovo, jeho? druhotný význam je zloděj nebo affaire d`honneur (ačkoli s balijským smyslem pro praktickou představivost je prolitá krev jen obrazně lidská) - ne? mechanická a nudná klika od automatu na peníze.

 

To, co dělá zápasy na Bali hlubokými, nejsou tedy peníze samy o sobě, ale to, co je v nich zahrnuto a co způsobují: přenesení hierarchie společnosti do systému zápasu. Je tojakoby Ezopovo zobrazení-v psychologické rovině-ideálního (démonického), spí?e narcistického mu?ského já a v sociologické - komplexů nejrůzněj?ích tenzí, které jsou mimo jakoukoli kontrolu, svázanosti, formality, v?ech těchto hlubokých emocí s jejich vztahy a interakcemi během v?edního dne. Kohouti možná nahrazují Balijce samé a jsou živými zrcadly jejich psychiky. Kohoutí zápasy jsou, exaktněji řečeno, simulací sociálních forem, které zahrnují systém kří?em krá?em rozdělených, vysoce soudr?ných a do sebe na~,zájem zasahujících skupin - vesnice, rody, irigační společnosti, církevní spolky, "kasty", v nich? ?ijí zasvěcenci. A tak stejně jako presti?, kterou je nutno potvrzovat, bránit, zaslou?it si ji, ospravedlňovat a jen tak si jí u?ívat (ale nikdy, co? je dáno nepsanými zákony balijského způsobu výstavby hierarchie, se o ni nesna?it, neusilovat o ni), jsou kohoutí zápasy společně s krevní obětí, obřízkou a také s pohybem peněz pravděpodobně hlavní hnací silou společnosti. Slovy Erwina Goffmana je tento zdánlivě zábavný sport "krvavou lázní statusu".3)

 

"V poezii se nic neděje," říká Auden v elegii na Yeatse, "spočívá v údolí řečeného...její nástroj - ústa." V kohoutích zápasech se také podle koloniálního měřítka nic neděje. Mu?i se navzájem alegoricky poni?ují a jsou poni?ováni, ti?e jásají, jestli?e vyhrávají, a jen maličko zjevněji jsou zdrceni, jestli?e ne. Ale ničí postavení se ve skutečnosti nemění. Své postavení si nemů?ete jako jednotlivec zvý?it vítězstvím, ani jiným způsobem. Jediné, co mů?ete, je u?ívat si, nebo být znechucený pohledem na pomatené, prudké a okamžité pohyby na tomto ?ebříčku, na jakési skoky odehrávající se "za zrcadlem", co? budí dojem naprosto neskutečné pohyblivosti.

 

Jako ostatní umělecké druhy- mezi ně? nakonec kohoutí zápasy řadíme - stávají se i ony obyčejnou, ka?dodenní zku?eností, srozumitelnou prostřednictvím akta a objektů, jejich? praktické důsledky jsou odstraněny a potlačeny (nebo chcete-li pozvednuty) na zcela povrchovou úroveň, kde mů?e být jejich význam lépe zformován a pochopen. Kohoutí zápasy jsou "doopravdy skutečné"jen pro kohouty-jinak nikdo nikoho nezabíjí, nekastruje, nesni?uje na animální úroveň, nemění ani nepřeformovává hierarchii vztahu mezi lidmi a ani v nijak významné míře nepřerozděluje jejich příjmy. Děje se v nich něco podobného jako to, co se odehrává v lidech s odli?nou mentalitou v Králi Learovi nebo ve Zločinu. a trestu a co je zachytitelné prostřednictvím těchto témat: smrt, vá?eň, nenávist, mu?nost, hrdost, pýcha, ztráta, zisk, změna - zařazených do pevné struktury, předkládané jako vyčleněné z detailního pohledu na podstatu jejich přirozenosti.

 

To dává zápasu význam, činí ho v tomto historickém zařazení a následném zhodnocení jeho smyslu významuplným - zviditelněným, hmatatelným, uchopitelným - "skutečným" v my?lenkovém slova smyslu. Kohoutí zápas je způsob vyjádření - představa, fikce, metafora. Jeho funkcí není ani uti?it, ani rozdmýchat sociální vá?ně (ačkoliv se v této hře s ohněm tak trochu děje obojí) , ale někde mezi tím v?ím peřím, krví, davy a penězi na ně ukázat.

 

Mů?eme s jistotou říci, ?e se v několika letech dostane do centra zájmu estetických teorií následující otázka: Jak to, že vnímáme vlastnosti - maleb, knih, melodií, her, které necítíme smysly? Ani pocity a názory umělce, které ho přetrvají, ani ti z diváků, kteří ho pře?ijí, nemohou vysvětlit prudký neklid jednoho obrazu a jasný pokoj jiného. Znějícím strunám připisujeme důstojnost, vtip, zoufalství nebo bujnost a blokům z kamene lehkost, energii, násilí, prchavost. O románu říkáme, ?e je působivý, o stavbě, ?e je výmluvná, o hře, ?e je důle?itá, a o baletu, ?e je klidný. Říci v království těchto výstředních tvrzení, ?e kohoutí zápasy jsou "vzru?ené", nevypadá nijak nepřirozeně - mo?ná jen, co? jsem na praktických ukázkách vyvrátil, trochu zmateně.

 

Vzrušení "nějak" vyvstane ze spojení tří atributů boje: jeho bezprostředně dramatického vývoje, metaforického obsahu a sociálního kontextu. Boj je jednou velkou vlnou animální nenávisti, nápodobou války sociálních já, formální stimulací napětí mezi různými kategoriemi statusových úrovní. Jeho estetická síla pochází z jeho schopnosti znásilnit navzájem tyto různé reality, proto?e toto vzru?ení neplyne z materiálních důsledků (i kdy? do určité míry trochu ano) , ale ze spojení hrdosti a sobectví, sobectví a kohoutů, kohoutů a destrukce, které  přiná?í obraz jinak pečlivě skryté dimenze balijské zku?enosti. Přenos silného vědomí důle?itosti a vá?nosti na něco, co je samo o sobě spí?e fádní podívanou změť bijících křídel a nohou -je způsobený interpretací zápasu jako vyjádření něčeho zmateného ve způsobu ?ivota jeho aktérů a diváků, nebo -je?tě zlověstněji - v nich samých.

 

Dramatická forma zápasu ukazuje jeden charakteristický rys, který nevypadá nijak pozoruhodně, dokud si neuvědomíte, ?e by se tu vůbec neměl objevit radikální atomistickou strukturu. Ka?dý zápas je svět sám pro sebe, jedinečné vyjádření formy. Domluvení zápasu, sázení, boj, výsledek - absolutní vítězství a absolutní porá?ka - rychlý a zmatený pohyb peněz. Pora?eného nikdo nelituje, neutě?uje, lidé se od něho odvracejí a přehlí?ejí ho, nechávají ho, dokud si svůj momentální pád úplně nesma?e, znovu nevybuduje svou tvář a neporu?ený, bez jizev se vrátí do boje. Ale ani vítězi nikdo negratuluje, ani ho nevyvy?uje, neboť jak jednou boj skončí, nikdo se neohlí?í a sto procent pozornosti davu se obrací k dal?ímu zápasu. U hlavních osob zůstává jakýsi stín zku?enosti, mo?ná dokonce s určitým pochopením hluboké hry, jako v nás přetrvává po zhlédnutí dobře zahrané, působivé divadelní hry něco, co ale v na?í schematické paměti velmi rychle bledne, a? zůstane jen stopa toho sálajícího ?áru, či abstraktního zamrazení - anebo vět?inou ani to ne. Konkrétní výraz si svůj tvar podr?í jen po dobu vlastní existence - tvoří ho a je jím tvořen. Ale zde tato skutečnost vytváří řadu záblesků, některé jasněj?í ne? druhé, ale rozhodně spolu naprosto nesouvisející estetická kvanta. Cokoli se v kohoutích zápasech říká, říká se ostruhami.

 

Jestliže jeden rozměr kohoutích zápasů potřebující světskou sprámx vypadá jako (jakkoli zjednodušený) typický výsek ze všeobecného sociálního života, jiný- agresivita muže proti muži, ostruhy proti ostruze -vypadá jako jeho opak, protiklad, nebo dokonce protiútok. V bě?ném ka?dodenním ?ivotě se Balijci ostýchají vyhrotit své obsese a? k otevřenému konfliktu. Opatrní, v?e v?dy zmírňující, kontrolující, mistři nepřímého ovlivňování a přetvářky- co? nazývají alus, jemnost, uhlazenost -jen zřídka čelí něčemu, co mohou odvrátit, zřídka odporují, mohou-li se tomu vyhnout. Přitom ale sami sebe popisují jako divoké a krve?íznivé, s maniakálními záchvaty neovladatelné brutality. Působivý a mocný princip odplaty, který se v hloubi du?e Balijcům vůbec nelíbí (přizpůsobeno větě, kterou Frye pou?il pro oslepení Gloucestra) , je zasazený do kontextu příkladů, podle kterých ?ijí, respektive musí ?ít. A proto?e souvislosti říkají, ?e odplata, i kdy? méně ne? přímý popis, není nic víc ne? planý přelud a fantazie, probudí se a vyvstane tu vzru?ení - vzru?ení boje, ne (nebo jinak, ne nutně) jeho hlavních účastníků, kteří cítí spí?e dokonalou radost. Jatka v ringu nejsou obrazem toho, jak se věci mají, nýbr? - a to je vlastně hor?í -jak si je v určitém úhlu pohledu představují. 

 

Je samozřejmé, ?e tento úhel pohledu je stratifikovaný. Jak jsme se mohli přesvědčit, to, co kohoutí zápasy o vztazích a statusech vypovídají,je otázka ?ivota a smrti. Dobrá pověst, presti? je kdekoliv na Bali - ve vesnicích, rodinách, ekonomice i ve státě - velmi vá?ná věc. Morální páteří společnosti je hierarchie cti, podivná směs polynéského systému titulů a hinduistických kast. Ve svých skutečných barvách se ale emoce, na nich? celá tato hierarchie spočívá, objevují jenom v kohoutích zápasech. V?ude jinde jsou překryty závojem etikety, tlustým oblakem eufemismů a ceremonií, gest a nará?ek. Projevují se jedině prostřednictvím zvířecích masek, masek, které ve skutečnosti odhalují více, ne? zakrývají. ?árlivost má na Bali právě tolik místa jako klid, závist jako laskavost, brutalita jako půvab, ale bez kohoutích zápasů by jim sami Balijci mnohem méně rozuměli, co? je pravděpodobně právě důvod tak vysoké hodnoty zápasů.

 

Všechny způsoby vyjádření fungují (pokud fungují) prostřednictvím rozbití sémantických kontextů, a to tak, ?e vlastnosti obvykle připisované určitým věcem jsou nekonvenčně spojeny s jinými, a pak to vypadá, jako by k sobě patřily v?dy. Nazývat vítr mrzákem jako Stevens, držet tón a zpracovávat jeho barvu jako Schoenberg, nebo - a to je na?emu případu podobněj?í -vykreslit uměleckého kritika jako rozkládajícího se medvěda, tak jako to učinil Hogarth, znamená zkří?it drát~, pojmů, změnit pevně ustanovená spojení mezi objekty a jejich vlastnostmi, čím? jsou jevy - podzimní počasí, tvar melodie nebo kulturní ?urnalistika - oblečeny do významů, které normálně ukazují jinam. Podobným způsobem dal?í a dal?í srá?ky kohoutů s různým postavením svádějí k přenosu pozornosti z dřívěj?í na novou, přenosu, který, se nakonec stává popisem a soudem (Je logické, ?e tento přenos se samozřejmě mohl stejně dobře vydat jinou cestou, ale Balijci jako ostatně i vět?ina z nás ostatních se zajímají spí?e o porozumění člověku ne? kohoutům).

 

To, co klade kohoutí zápasy mimo bě?nou realitu, pozvedá je z království ka?dodenních praktických problémů a obklopuje je gloriolou významů, neposiluje, jak by to mělo být podle funkcionalistické sociologie, diskriminaci určitých vrstev (něco takového by bylo stě?í zapotřebí ve společnosti, ve které je ka?dý čin proklamací hierarchických rozdílů), ale předkládá metasociální komentář k celé otázce uspořádání lidských bytostí do pevného řádu a následnému soustředění hlavních částí kolektivního ?ivota kolem a podle této hiearchie. Jejich funkce, chcete-li tomu tak říkat, je interpretace: Je to Balijec, který čte o balijské zku?enosti příběh, který si sami o sobě Balijci vyprávějí. 

 


1) GEERTZ C., Deep Play: Notes on the Balinese Cockfight, In: GEERTZ C., The Interpretation of Cultures, Basic Books, New York 1973, vyhrané ukázky zahrnují satrany 417-426, 431-436, 443-448 (str. 252)

2) Viz GOFFMAN E., Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction, Bohbs-Merrill, Indianapolis 1961, s.9-10 (str. 255)

3) Tamtéž, s.78


 

online source: http://www1.osu.cz/home/macha/texty/geertz.htm

 


Using this text is also subject to the general HyperGeertz-Copyright-regulations based on Austrian copyright-law (2001), which - in short - allow a personal, nonprofit & educational (all must apply) use of material stored in data bases, including a restricted redistribution of such material, if this is also for nonprofit purposes and restricted to a specific scientific community (both must apply), and if full and accurate attribution to the author, original source and date of publication, web location(s) or originating list(s) is given ("fair-use-restriction"). Any other use transgressing this restriction is subject to a direct agreement between a subsequent user and the holder of the original copyright(s) as indicated by the source(s). HyperGeertz@WorldCatalogue cannot be held responsible for any neglection of these regulations and will impose such a responsibility on any unlawful user.

Each copy of any part of a  transmission of a HyperGeertz-Text must therefore contain this same copyright notice as it appears on the screen or printed page of such transmission, including any specific copyright notice as indicated above by the original copyright holder and/ or the previous online source(s).